Download

Lucie Pánková


Autorka (nar. 1981) je studentkou německých a rakouských studií na Fakultě sociálních věd Karlovy university v Praze.

Německé výzkumy o historii NDR v posledních pěti letech (1997─2001) *

Tato souborná zpráva o posledních pěti letech německého výzkumu dějin NDR, zpracovaná především na základě dlouhodobé rešerše recenzí z let 1998─2001, si klade za cíl ukázat na vzorku asi padesáti titulů současné tendence výzkumu bádání o NDR. Zpráva je rozčleněna na patnáct tematických skupin. Nejedná se ovšem v žádném případě o náhradu aktuální bibliografie k východoněmecké tematice. Do některých skupin jsou navíc zařazeny i publikace vydané v letech 1996 nebo 1997, mohou-li být pro českého čtenáře zvláště přínosné nebo dokreslují-li vhodně celkovou představu o zkoumané problematice.

1) Souhrnná zpracování dějin NDR

Snaha německých historiků podat přehled dějin NDR je patrná už od počátku devadesátých let. Za novější období proto jmenujme tři práce, které v důsledku své formální odlišnosti (monografie, slovník a edice pramenů) vypovídají o východoněmeckých dějinách pokaždé jiným způsobem.

Práce Klause Schroedera Der SED-Staat. Partei, Staat und Gesellschaft 1949─1990 nabízí fundovaný a přehledně uspořádaný pohled na historii NDR.1Kromě detailního vylíčení samotných historických událostí (včetně okupačního období 1945─1949) se tu autor zabývá strukturou východoněmecké společnosti, analyzuje fungování politického systému, seznamuje čtenáře s opozicí i rolí církve a neopomíjí ani ekonomické a sociální otázky. V třetí části knihy se snaží zhodnotit východoněmecký režim v různých fázích jeho vývoje a dochází k závěru, že vhodné označení pro NDR, které odpovídá jejímu charakteru, je “sovětský německý polostát” (Teilstaat). Nejen odborníkům, ale i zainteresované veřejnosti je určena příručka Lexikon des DDR-Sozialismus.2 Pomůže rychlé orientaci v pojmech zmiňovaných v souvislosti s NDR. Nalezneme tu výklad organizace státu i seznámení se zahraničněpolitickými kroky jeho bývalého vedení stejně jako hesla ke kultuře, vědě a hospodářství. Představu o celkovém pojetí zpracovávaného tématu lze získat ze tří úvodních příspěvků. Možnost čerpat informace přímo z edice původních materiálů nabízí Matthiasem Judtem a kolektivem připravený soubor takřka pěti set dokumentů, doplněný studiemi k jednotlivým tematickým okruhům, pod názvem DDR-Geschichte in Dokumenten.3

2) Biografie a paměti

Zajímavý, avšak značně subjektivní pohled na historické události přináší osobní svědectví dobových účastníků. Typickým případem jsou vzpomínky na osmdesátá léta z pera vysokého úředníka na ministerstvu zahraničního obchodu Jürgena Nitze Unterhändler zwischen Berlin und Bonn. Dobu oboustranně výhodných dohod a půjček mezi německými státy popisuje Nitz zároveň s vylíčením zákulisních intrik; sám sebe prezentuje ne jinak než jako “vyjednávače mezi Berlínem a Bonnem”.4 Vlastní výklad událostí závěrečného desetiletí předkládá čtenáři též poslední komunistický předseda vlády NDR Hans Modrow.5 Obviňuje Gorbačova ze “zcela chybné politiky vůči NDR”, která podle něj vyvrcholila sovětským souhlasem s rozhovory “dva plus čtyři” a vstupem sjednoceného Německa do Severoatlantické aliance. Modrow potvrzuje, že myšlence demokratického socialismu zůstává věrný i nadále. Zcela jinak pohlíží na německé znovusjednocení v přeložených vzpomínkách Michail Gorbačov.6 Svůj souhlas s tímto procesem vysvětluje jednak morální neúnosností trvajícího rozdělení německého národa, jednak obavou z celosvětového zdiskreditování své zahraniční politiky v případě sovětského vojenského zásahu. K vydání svého deníku, zachycujícího “proměnu jedné politické osobnosti a dvou německých států”, se nechal přesvědčit i dnes už bývalý saský premiér Kurt Biedenkopf.7 Kromě osobních postřehů z německé politické scény nabízí rovněž pohled na proměny NDR během sjednocovacího procesu.

Nové tisíciletí přineslo i nový životopis prvního vrcholného představitele NDR Waltra Ulbrichta.8 Zpracování rozsáhlého spektra důležitých pramenů, včetně osobní složky vedené sovětskou tajnou službou, vytvořilo předpoklad, aby autorova zjištění přispěla k diskusi o některých ne zcela jasných úsecích (východo)německých dějin. Jak tvrdí recenzent Harald Wessel,9 je Frankova práce podnětným příspěvkem k objasnění Ulbrichtovy role ve sporech o vytvoření jednotné antifašistické fronty ve druhé polovině třicátých let v Praze a v Paříži, dále v dramatických červnových událostech roku 1953 v NDR a nakonec jeho úlohy jako snažícího se reformátora v šedesátých letech.

Sepsání vlastního životopisu se věnovali i zástupci oficiální východoněmecké inteligence. Vzpomínky historika a předního člena Akademie věd Fritze Kleina jsou příkladem osobitého výkladu více než čtyřicetileté komunistické nadvlády stejně jako “úvaha o životě” pocházející z pera prominentního novináře Karl-Heinze Gerstnera.10 Svědectví obou autorů slouží jako ukázka přístupu k vlastní minulosti, jež je v případě Gerstnera poznamenána nejen spoluprací se Stasi, ale předtím již aktivním působením v řadách NSDAP.

3) Stát a jeho správa

Tématy, která pro širokou veřejnost neztrácejí přitažlivost, jsou ministerstvo Státní bezpečnosti a Státní bezpečnost (Stasi). O to větší zodpovědnost však spočívá na německé historiografii při jejich zpracovávání. Hodnotný příspěvek k dějinám Stasi, relativně největšímu aparátu tajných služeb v celosvětovém srovnání, přináší práce Jense Giesekeho o jejích příslušnících.11 Autorovi se v tomto případě podařilo nejen zmapovat proměnu požadavků kladených na spolupracovníky Stasi a zachytit rozdílnou identitu jejich jednotlivých generací, ale také dodat argumenty, jež vyvracejí zdánlivé analogie mezi nacistickou a východoněmeckou státní bezpečností.

O horlivé činnosti Stasi i mimo území NDR ─ v sousedním německém státě ─ vypovídají dvě práce Huberta Knabeho: Die unterwanderte Republik a West-Arbeit des MfS.12 Ožehavost zpracovávaného tématu má za následek, že Knabe plně odpovídá pouze za první knihu, protože druhá byla dodatečně upravena kolektivem pracovníků Gauckova úřadu, pověřeného zpracováváním materiálů Státní bezpečnosti. Kromě prezentace svých badatelských výsledků jmenuje Knabe v prvé práci též řadu konkrétních příkladů spolupráce Stasi se západoněmeckými informátory a zmiňuje i několik maskovaných východoněmeckých zásahů do vnitřní politiky SRN.

Na domácí půdě se Státní bezpečnost ovšem projevovala mnohem agresivněji ─ akcemi proti “vnitřnímu třídnímu nepříteli”, který po inscenovaném procesu obvykle skončil na několik let ve vězení. Období let 1953─1956, kdy v čele Stasi stál Ernst Wollweber, provázely nejtvrdší represe. Téma zpracovala dvojice autorů Fricke a Engelmann pod názvem “Konzentrierte Schläge”13 Kromě publikování operačních příkazů k “soustředěným úderům” a otištění výňatků z trestních rozsudků seznamují tu autoři čtenáře s akcemi zaměřenými proti opozičním organizacím. Zároveň přibližují jejich činnost a vypovídají o deseti konkrétních případech politického pronásledování.

Na základě nových výzkumů je dnes možné sledovat nejen formy represí, ale i jejich konkrétní podobu a důsledky, které pronásledování přineslo jejich obětem. Práce s titulem “Minulost nás neopouští...” vznikla jako sborník příspěvků pronesených na konferenci na téma bývalých politických vězňů.14 Poskytuje nejen představu o vazebních a vězeňských podmínkách a jejich proměnách během celé historie NDR, ale předkládá i analýzu násilných metod používaných bezpečnostními orgány a jejich zdravotních následků, jež bývalí vězni pociťují dodnes.

Na speciální skupinu obětí politických represí upozorňuje publikace vydaná bývalými žáky školy Johna Brinckmana v Güstrowu. Vzpomínky tehdejších maturantů, rozhovory s nimi a archivní dokumenty k jejich vyšetřování a odsouzení jasně vypovídají o charakteru režimu, který uvrhl na několik let do vězení dospívající studenty za jejich členství v nekomunistické mládežnické organizaci či za obdobné “politické zločiny”.15

Při zkoumání politických procesů se badatelé nutně zabývají i východoněmeckou justicí. Představu o její podobě v poválečné době a v počátcích NDR si můžeme utvořit z publikací autorek Ruth-Kristin Rösslerové Justizpolitik in der SBZ/DDR 1945─1956 a Petry Weberové Justiz und Diktatur.16 Obě knihy z roku 2000 se zabývají problémem poválečné denacifikace a formováním nové justice ─ symbolizované institutem lidového soudce. Výhodou druhé práce je zkoumání této problematiky v menším regionu, které umožňuje Weberové hlouběji analyzovat archivní materiály a vylíčit úlohu justice při “budování socialistického vlastnictví” v druhé polovině padesátých let. O rok později vyšla kniha Dietra Pohla Justiz in Brandenburg 1945─1955.17 Autor vyšel z rozboru rozsáhlého archivního materiálu a ukázal, že denacifikovaná braniborská justice působila od samého počátku striktně v sovětských službách: procesy, završené drakonickými tresty za “sabotáže a diverze”, byly namířeny především proti sedlákům, kteří neplnili vysoké potravinové dodávky. Prosazování “Verordnung zur Sicherung des Aufbauwillens der Bevölkerung” z roku 1946, která se svou dikcí pozoruhodně blížila nacistickým předpisům z konce války, pozastavili však sami Rusové. I když se do braniborské ústavy z roku 1947 prosadily díky poslancům za CDU některé demokratické prvky, Pohl nesouhlasí s tezí o “demokratické protofázi NDR” a hovoří o neomezeném vojenském režimu na území okupovaném Sověty. Od roku 1949 potom soudní reforma zavedla opravdovou SED-Justiz, přičemž řada dosavadních justičních pravomocí byla rozhodnutím Sovětské vojenské administrativy v Německu (SMAD) přenesena na ministerstvo vnitra.

Pohled na toto téma v druhé půli existence NDR se nabízí na příkladu trestního práva. Johannes Raschka podává v knize Justizpolitik im SED-Staat rozbor pěti postupně vypracovávaných zákonů o úpravě trestního práva a dokládá, jakým způsobem se Honecker snažil o nastolení tvrdého kurzu v trestněprávních záležitostech.18 Raschka mimoto analyzuje částečné uvolnění tohoto kurzu v druhé polovině osmdesátých let, které bylo odrazem slábnoucí pozice SSSR a vzrůstající hospodářské závislosti NDR na SRN.

K východoněmeckým silovým orgánům náležely od konce roku 1951 na Stalinův rozkaz zřízené, vojensky organizované a v kasárnách soustředěné jednotky Lidové policie, později zčásti přeměněné v regulérní armádu. Kniha Torstena Diedricha a Rüdigra Wenzkeho je věnována právě “utajené armádě” let 1952─1956.19 Vznik této vojenské síly nebyl snadný: země byla hospodářsky vyčerpaná, nedisponovala prostředky na znovuvybudování silné armády a zájem o službu u vojensky spravované policie byl minimální. Její základ vytvořili Sověti, když roku 1948 dodali do své okupační zóny pět tisíc německých zajatců, propuštěných pod podmínkou, že nastoupí do nově zřizovaných jednotek. Část z nich ale rovnou emigrovala na Západ. Důstojníci měli být syny dělnické třídy ─ vedlo to však k tomu, že jen desetina z nich měla maturitu. Nezbylo než sáhnout po důstojnících bývalého wehrmachtu. Přes intenzivní indoktrinaci platila však ještě roku 1954, tedy po čistkách v důsledku neuspokojivých výsledků nasazení proti povstání v roce 1953, více než třetina sboru za protivníky režimu SED. Změnu přinesla léta 1954─1955, kdy východoněmecké ozbrojené síly dosáhly počtu statisíce ─ v principu již spolehlivých ─ mužů.

Pátrání po minulosti některých zakladatelů Lidové armády přivedlo Petra Lappa k důstojníkům dříve velmi aktivním v nacistických kruzích. Lappova biografie předních důstojníků wehrmachtu ukazuje, jak se dostali přes sovětské válečné zajetí přímo k vysoké pozici v nově budovaných východoněmeckých ozbrojených jednotkách.20

4) Jednotná socialistická strana Německa (SED) a ostatní politické strany

O významu hlavního nositele politické moci v NDR vypovídá skutečnost, že v řadě německy psaných publikací se pro tento stát užívá označení SED-Staat. Je přirozené, že pro analyzování jeho historie bylo třeba probádat formování aparátu Komunistické strany Německa (KPD) a následně Jednotné socialistické strany v prvních poválečných letech. Deset studií Wilkeho sborníku Anatomie der Parteizentrale, postavených na dosud málo využitých dokumentech z východoněmeckých a částečně i sovětských archivů, zpracovává nejen napojení komunistické strany na sovětskou okupační správu, patrné například na významu a postavení moskevských “kádrů”, ale i proměnu zájmu komunistů o spolupráci s ostatními politickými stranami.21 Výpověď z pozdějšího období vlády SED přinášejí materiály o jejích špiclovských i intrikánských zásazích do každodenního života. Dokumentují nejen Honeckerovo rozhodování o kulturních záležitostech a udílení různých privilegií, ale i nespokojenost občanů s nedostatkovým hospodářstvím a později přímo s vládou SED.22

Představu o postavení dvou demokratických stran, které v sovětské okupační zóně působily do roku 1948 společně s SED, lze získat z Hajnovy práce o volbách do pěti zemských sněmů ustavených v této oblasti v roce 1946.23 Hajnovo zpracování předvolebních příprav, průběhu voleb a vyhodnocení volebních výsledků je nejen připomínkou neúspěchu SED, jíž se nepodařilo v žádné spolkové zemi získat absolutní většinu, ale i podkladem k porovnávání s obecními a krajskými volbami konanými rovněž v roce 1946.

5) Opozice

Veřejně proklamovaný nesouhlas s chováním sovětských okupačních orgánů a následně i samostatných východoněmeckých orgánů vedl k postupnému utváření opozice. Mapování tohoto značně nesourodého proudu patří k dlouhodobým úkolům německé historiografie. Vydáním dokumentů o rozmanitých opozičních aktivitách přispěl k objasňování této tematiky Ehrhart Neubert.24 Autor, sám známý jako aktivní odpůrce komunistického režimu, svou práci staví na několika stovkách textů, zčásti vůbec poprvé zveřejňovaných. Na základě jejich analýzy seznamuje čtenáře s dějinami východoněmecké opozice od prvních poválečných let (navzdory titulu knihy) do počátku roku 1990. Zvláště detailně zpracovává činnost opozice za Honeckerova působení v čele SED.

Tématem odporu a opozice se zabývali historici rovněž na červnové konferenci v Berlíně roku 1997. Její výsledky shrnuje sborník Widerstand und Opposition in der DDR.25 Předkládá příspěvky ke třem skupinám témat ─ celkové nastínění problematiky, období Waltra Ulbrichta a éra Ericha Honeckra a zahrnuje rovněž závěry z uspořádaných diskusí.

Se zvláštním zájmem se dnes badatelé věnují závěrečnému období existence NDR, v němž protirežimní opozice získala oporu v široké základně různých občanských hnutí. Jejich vývojem a analýzou jejich činnosti se zabývá i práce Patrika von zur Mühlena Aufbruch und Umbruch in der DDR.26 Kniha připomíná představitele ekologických, mírových a jiných iniciativ a aktivity, jimiž se podíleli na podlamování vlády SED. Autor též připojuje studii o důvodech, jež připravily východoněmeckou opozici o významnější vliv na pozdější znovusjednocení.

Úloha občanských hnutí přímo v roce 1989 se stala námětem též Timmerovy studie Vom Aufbruch zum Umbruch.27 Detailním rozborem jejich aktivit, které následovaly po otevření maďarských hranic, se autor snaží vysvětlit sled událostí vedoucích k pádu režimu a následnému připojení k SRN. Autor rovněž hledá vysvětlení, proč v roce 1990 tak radikálně poklesl vliv těchto hnutí na rozhodování o budoucnosti NDR.

6) Sovětská okupační správa, sovětizace

Nepominutelnou součást dějin NDR tvoří přímé i nepřímé zásahy Sovětského svazu do jejího vývoje. Je proto samozřejmé, že se detailně zkoumá první poválečné pětiletí, v němž Sověti prostřednictvím takzvané Sovětské vojenské administrativy v Německu (SMAD) pokládali základy socialistického německého státu. Díky zpřístupnění části sovětských archivů je dnes již možné ve Foitzikově práci seznámit se s její organizační strukturou, oblastmi působení SMAD i formami její spolupráce s místní komunistickou stranou.28 Také sborník osmi studií Sowjetisierung und Eigenständigkeit in der SBZ/DDR (1945─1953), vytvořený na základě mezinárodní spolupráce, zkoumá téma úzce souvisící ─ utváření vládnoucího a společenského systému podle sovětského vzoru.29 Kromě obecné charakteristiky tohoto procesu ve vymezeném období jednotliví autoři sledují zejména úlohu a význam SED v něm a změnu jeho postavení a vlivu, poté co došlo k povýšení okupační zóny na státní celek.

Na bázi poměrně nového metodického postupu ─ takzvané oral history ─ byla sestavena další výpověď o sovětském působení na německém území. Kniha vytvořená z komentovaných rozhovorů se sto třiceti ženami, jež v prvních poválečných letech stanuly před sovětskými vojenskými tribunály, názorně vypovídá o způsobu, jakým se zacházelo s osobami podezřelými z kontrarevolucionářství nebo prozápadní špionáže.30 Alespoň morálního zadostiučinění se dostalo postiženým ženám teprve v devadesátých letech, kdy byly rehabilitovány moskevskou vojenskou prokuraturou.

7) Německá otázka, Spolková republika

Vazby mezi SRN a NDR tvořily v rámci standardních mezinárodních vztahů vždy zvláštní kapitolu. Historikové a politologové se jí zabývali už před rokem 1989, s pádem Berlínské zdi a zpřístupněním nových dokumentů se však jejímu výzkumu otevřely nové možnosti, kterých se snaží současní badatelé plně využít. Jeden z výsledků nového bádání prezentuje práce Christopha Weiße o německo-německém vyrovnávání se s nacismem.31 Ta soustřeďuje a vyhodnocuje debaty o osvětimských procesech vyvolané hromadnou premiérou divadelní hry Vyšetřování od Petra Weisse. Zajímavá je rovněž autorova snaha poukázat na těžko odstranitelné spojení mezi uměním a politikou a na rozpory, které tím vznikají.

Jiný pohled na vzájemný vztah mezi oběma státy přináší Buschfortova kniha o takzvaném Ostbüros, tj. odděleních zřízených ve třech nejvlivnějších politických stranách SRN (CDU, SPD a FDP) pro poskytování pomoci východoněmeckým občanům a pro získávání informací o NDR. Buschfortova práce pojednává zejména o důvodech vzniku, vývoji a činnosti Ostbüros.32

8) Zahraniční politika

Vytvoření plnohodnotných zahraničněpolitických vztahů se západními státy patřilo k trvalým snahám východoněmeckého vedení. Obecný rozbor postupně se rozvíjející zahraniční politiky NDR stejně jako studie o bilaterálních vztazích se Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Itálií jsou obsahem nedávno vydaného sborníku Die DDR und der Westen. Navzdory jistému posílení pozic východoněmecké diplomacie na mezinárodní scéně upozorňují autoři na přetrvávající závislost NDR na SSSR.33 Vývoji “německo-německé” politiky SED v letech 1949─1961 je věnována důkladná a kritická kniha Michaela Lemkeho.34 Základní otázka, kterou Lemke v knize klade, zní: snažila se SED opravdu o znovusjednocení Německa pod svojí nadvládou, nebo měla propagace úsilí o získání jednoty jen zakrýt intenzivní integraci NDR do východoevropských struktur? Lemke na základě dochovaných dokumentů dokazuje, že SED po krátkém nadšení roku 1949 pro spojené socialistické Německo cíleně, byť nesmírně opatrně a nenápadně, sabotovala veškeré sovětské unifikační iniciativy počátku padesátých let (Stalinova nóta z roku 1952, některé Berijovy koncepty). Překvapivě vstřícným postojem vůči NDR se v šedesátých a sedmdesátých letech vyznačoval Vatikán, což dokládají autoři dalšího sborníku.35 Připomínají zvláště církevní politiku Pavla VI., kalkulující s dlouhou existencí Sovětského svazu, která téměř vedla k faktickému uznání německo-německé hranice jako definitivní. Závěrečné zmínky o nástupu Jana Pavla II. však upozorňují na změnu, již doznal dosavadní kurz církevně politických aktivit Vatikánu v příštích letech.

9) Církev

Chování východoněmeckého režimu ke zcela jinak fungujícímu uskupení ─ církvi ─ zkoumají historici často společně s opozicí. Příkladem samostatné práce věnující se podmínkám, ve kterých v NDR působila katolická církev, a vztahu církevního vedení k vládnoucí straně a represivnímu aparátu je kniha Ute Haeseové Katholische Kirche in der DDR. Autorka pokládá postoje katolických představitelů v boji s ateistickým režimem za “politickou abstinenci”, kterou v druhé části knihy srovnává s chováním katolických biskupů v době nacismu.36

10) Média a problém cenzury

V souvislosti s komunistickým režimem lze hovořit o svobodě slova a tisku jen stěží, neboť kontrolovaná média představovala jeden z opěrných sloupů vládnoucí moci. Právě proto je východoněmecká žurnalistika tématem několika nedávných výzkumů. Důkazy o jejím poměrně bohatém rozvoji přináší publikace uspořádaná trojicí editorů, která přibližuje osudy vybraných titulů z téměř osmi set časopisů vydávaných v NDR.37 Jelikož nebyla pro jednotlivé příspěvky stanovena konkrétní kritéria, dostali se ke slovu jak zakladatelé některých periodik a jejich bývalí redaktoři, tak čtenáři a odborníci. Jejich vzpomínky stejně jako analytické studie dokládají, že snad všechny věkové, profesní a zájmové skupiny v NDR měly svůj časopis. Ke skutečnosti, že většina periodik po sjednocení zanikla, se řada z nich v knize vyjádřila s upřímnou lítostí.

Zajímavý pohled na východoněmeckou mediální scénu přináší disertační práce Angeliky Holtermannové o žurnalistech a struktuře médií za vlády SED. Autorka kromě toho zkoumala též reálné podmínky pro práci ve východoněmeckém tisku, rozhlase a televizi na základě sedmi rozhovorů s tehdejšími novináři. Těch se dotazovala i na klíčové období mezi srpnem 1989 a březnem 1990, jež sama označuje za dobu “dobývání NDR západoněmeckými mediálními podniky”.38

Jinak je pojata publikace zveřejňující výsledky čtyřletého bádání o vztahu SED a ministerstva Státní bezpečnosti k východoněmeckému tisku. Tato pilotní studie, která vznikla na zakázku dvou nakladatelství vlastnících dnes tři bývalé oblastní stranické noviny (Berliner Zeitung, Sächsische Zeitung a Neuer Tag ─ dnešní Märkische Oderzeitung), poskytuje názornou představu o státních a stranických zásazích do obsahu tří zmiňovaných tiskovin i do jejich personálního obsazení (včetně dosazování vlastních “novinářů”).39

11) Kultura a umění

Rovněž umění představovalo vhodný prostředek k propagaci myšlenek a hodnot socialistického režimu, zvláště bylo-li tvořeno na zakázku podle daných instrukcí. Tomuto specifickému druhu umění i celkové státní podpoře umělců v NDR se věnuje sborník o státních zakázkách a oficiální podpoře umění vytvořený z podnětu Uměleckého fondu svobodného státu Sasko. Zmiňovaná tematika je díky různě zaměřeným příspěvkům zpracována z mnoha úhlů ─ počínaje ideologickou interpretací zakázkového umění či příklady konkrétních prací a konče rozborem společenského statutu jejich tvůrců.40

Jak je patrno, stávají se častým předmětem bádání na tomto poli skupiny určitých umělců. Důkazem je i Schätzkeho práce věnovaná výtvarníkům a architektům, kteří se po skončení druhé světové války vrátili z exilu do Sověty okupované části Německa. Schätzke seznamuje čtenáře nejen s důvody jejich dobrovolného návratu a s problémy při začleňování do společnosti, ale i s důsledky jejich několikaletého pobytu v západních demokratických státech pro další vývoj jejich osobností.41 Naznačeným směrem se vydali též autoři publikace o východoněmeckých architektech: “Vom Baukünstler zum Komplexprojektanten”.42 Tato praktická příručka uvádí k více než dvěma stům osob informace o jejich vzdělání, funkcích a hlavních výtvorech. Úvodní studie pojednávající o proměně postavení architekta od konce války do pádu Berlínské zdi představuje navíc tuto profesní skupinu jako celek.

12) Hospodářství

Stav východoněmeckého hospodářství je badatelským tématem sledovaným od počátku devadesátých let. Analýzu jeho nedostatků v posledním desetiletí existence NDR přináší sborník přispívající do ediční řady “Na konci reálného socialismu”.43 Spolu s odborníky, kteří se zabývají celkovými příčinami obrovského zadlužení země, brzdami jakýchkoliv změn i rozhazovačnou sociální politikou vládnoucí strany a státu, se ve sborníku k tématu vyjádřil také bývalý předseda Státní plánovací komise NDR, který s katastrofálním stavem hospodářství seznámil v říjnu 1989 politbyro ÚV SED.

13) Každodennost, konzumní společnost

Řada prací věnujících se podmínkám a podobám běžného života v NDR dokládá zájem současných historiků o téma každodennosti. Lüdtkem a Beckerem připravený sborník, vydaný jako výsledek americko-německé konference uspořádané na toto téma, navíc potvrzuje mezinárodní zájem o bádání o NDR. Jednotlivé příspěvky líčí realitu hlavně padesátých a šedesátých let, do níž dávají nahlédnout například prostřednictvím oficiálně zavrhovaného džezu, na základě řízení před potratovou komisí nebo pomocí analýzy povinných jazykových úprav.44

Čtyři tituly z původně východoněmeckého nakladatelství Eulenspiegel dokládají nejen odborný zájem o NDR, ale i masivní laickou nostalgii. Všechny knihy přinášejí názorné ukázky tehdejšího humoru (vtipy, karikatury, humorné povídky), v nichž podle sestavovatelů antologie lze nalézt údajně pravdivé svědectví o vztahu obyvatel k vládnoucímu režimu.45 Poslední ze svazků je zároveň výborem z produkce stranického kabaretiéra Hansgeorga Stengela, který dodnes bývá k vidění na veřejných shromážděních postkomunistické strany PDS.

Jiný pohled na běžné denní starosti přináší práce Idy Merkelové na téma konzumní společnosti.46 Doplněna o rozsáhlý obrazový materiál kniha líčí, jak touha většiny občanů NDR po dostatečné nabídce zboží a jeho vyhovující kvalitě narážela na nepříjemnou realitu nedostatkového hospodářství. Celkový, až tragikomický obraz východoněmeckého života dotvářejí záznamy z jednání politbyra ÚV SED k otázkám “zásobování obyvatelstva”. K rozšíření poznatků o této problematice přispívá rovněž publikace mapující dějiny televizní reklamy v NDR.47

14) Sociální skupiny

Bádání o proměnách určitého státního útvaru bývá dnes s oblibou založeno na zkoumání jeho sociálních struktur. Často vzniká z pohledu více vědních disciplín, jak to dokazuje i sborník na téma integrace uprchlých a odsunutých Němců do německé společnosti. Příspěvky zkoumající tuto otázku v sovětské okupační zóně, respektive pozdější NDR, poskytují představu jak o komunistickém přístupu ke zmiňované sociální skupině, tak o interpretaci nové německo-polské hranice na Odře a Nise. Pozornost je věnována i početné skupině nově příchozích, kteří po určité době pokračovali dále na západ ─ do SRN.48

Komparativní pohled na problém poválečných přesunů obyvatelstva nabízí důkladná disertace Philippa Thera zbudovaná na bázi zpracování rozsáhlého souboru východoněmeckých a polských dokumentů. Pozornost si zaslouží přinejmenším ty části, které dokládají rozdílnou ochotu Němců a Poláků vyrovnat se s nuceným opuštěním svých domovů nebo jež poukazují na úlohu východní hranice NDR ve vztazích se SRN.49

Další z klíčů k poznání každé společnosti přináší studium jejích elit. K němu přispívá i sborník osmnácti příspěvků Eliten im Sozialismus, který nabízí představu o způsobu, jakým se elity v NDR utvářely, dále o jejich postupné proměně a o postojích jejich představitelů.50 Kromě takovéto obecné charakteristiky poskytuje kniha též konkrétnější informace o vůdčích skupinách ve státním aparátě, v hospodářství a ve vědě.

Skupinou přitahující zájem současné německé historiografie jsou také bývalí východoněmečtí historikové. Kniha Historiker in der DDR, obsahující sebereflexe čtyř historiků, nejenže vypovídá o postavení historické vědy v NDR, ale zároveň přináší i svědectví o tom, jak tito historici s odstupem deseti let vysvětlují a hodnotí svůj postoj ke komunistickému režimu.51

Rozsáhlé bádání na poli sociálních dějin dokládá další práce z této oblasti, jež se věnuje lékařům, a zvláště pedagogům na lékařských fakultách.52 Její autorka zkoumá jak chování této prestižní a nepostradatelné profesní skupiny, tak její pracovní a životní podmínky v období od konce druhé světové války do stavby Berlínské zdi. Kniha přináší i srovnání s postavením lékařů v době nacismu a neopomíná přiblížit ani socialistickou reformu zdravotnictví.

Členíme-li východoněmeckou společnost podle věku, představuje mládež skupinu, jíž se dnes dostává mezi historiky snad největší pozornosti. Důkazem je publikace věnovaná nejmladší generaci a její oficiální organizaci nazývané Svobodná německá mládež (FDJ).53 Na základě řady pramenů zkoumá autor postavení této organizace v rámci komunistického systému, sleduje míru stranického vlivu na FDJ, volbu mezi praktickými a ideologicko-politickými cíli, proměny členské základny a alternativu v podobě církevní mládežnické organizace.

15) Znovusjednocení, vyrovnávání s minulostí NDR

Rok 2000, který byl spojen s desátým výročím opět jednotného německého státu, přinesl několik prací analyzujících sjednocovací proces a hodnotících jeho výsledky a chyby. Klaus Schroeder doplnil svou ekonomickou a sociálně-politickou bilanci o připomínku politického vývoje v roce 1990 a o stručné ohlédnutí za německo-německými vztahy v letech 1945─1989.54 Čtenář má rovněž možnost podívat se na vývoj v posledním desetiletí pohledem bývalého východoněmeckého historika. Už titul knihy Rolfa Reißiga hovořící o dvou společnostech v jednom státě napovídá, že autor nepovažuje začlenění bývalé NDR do SRN za příliš úspěšné.55 Samotná práce se proto zabývá analýzou příčin tohoto problému a návrhy, jak se této vnitřní rozštěpenosti dalo a mělo předejít.

Nové německé společnosti se věnuje také sborník mapující volební chování bývalých východoněmeckých a západoněmeckých občanů v letech společného politického soužití 1990─1998, v jehož názvu figuruje otazník: Die Republik auf dem Weg zur Normalität?56 Postoji obyvatel bývalé NDR se tu zabývají příspěvky, jež porovnávají jejich volební preference s preferencemi bývalých západních Němců a hledají příčiny vzájemných rozdílů. Toto pátrání ukazuje nejen na odlišnou sociálně-ekonomickou situaci “Osis” v devatesátých letech, ale i na charakteristické zvyky a postoje, které si přinesli ze socialistického režimu.

Cenný zdroj informací o úspěších a problémech, s nimiž se SRN setkává při překonávání důsledků diktatury SED, pravidelně poskytuje Vyšetřovací komise pracující z pověření Spolkového sněmu. Svou činnost ve třináctém volebním období prezentuje v osmi svazcích, které obsahují dokumenty o aktuálním stavu všech podstatných složek státu a společnosti.57 Další instituci, která se zabývá odhalováním událostí v předchozích téměř padesáti letech, představuje berlínská Humboldtova univerzita s projektem zaměřeným na výzkum trestního řádu a soudních pravomocí v bývalé NDR. Jedna z publikací prezentujících část jejích badatelských výsledků je věnována východoněmeckým funkcionářům, kteří byli v devadesátých letech obviněni z korupce a zneužívání úředních pravomocí.58 Na základě detailního rozboru čtyřiceti procesů s dvaapadesáti úředníky si čtenář vytvoří představu nejen o konkrétních předmětech obžaloby a vynesených rozsudcích, ale i o (východo)německých orgánech, jež takovéto trestné činy řeší. Důkazem pilné práce na zmiňovaném projektu je rovněž Rummlerova kniha o násilných činech na bývalých hranicích mezi NDR a SRN.59 Ocenění si zaslouží jak zpracování dosud uskutečněných soudních procesů s pohraničníky a jejich vojenskými nadřízenými, tak detailní popis režimu na německo-německé hranici z hlediska historického i vojensko-strategického.

Otázkou možnosti napravování minulých křivd se zabývá rovněž další sborník, do nějž přispěla téměř stovka autorů. Ti se zde vyjadřují ke skutečnosti, že postižení občané ztratili v důsledku znovusjednocení Německa nárok na restituci svého majetku zestátněného sovětskou okupační správou. Kromě odborníků, objasňujících pozemkovou reformu z hlediska faktického, dostali prostor k vyjádření také bývalí vlastníci a politici podílející se na přípravě sjednocovacích smluv.60

* Tento příspěvek je nepatrně upravenou verzí stejnojmeného článku otištěného v časopise Soudobé dějiny VIII (2001).

1 Klaus Schroeder, Der SED-Staat. Partei, Staat und Gesellschaft 1949─1990, München/Wien 1998. Zurück zum Text

2 Rainer Eppelmann u.a (Hrsg.), Lexikon des DDR-Sozialismus. Das Staats- und Gesellschaftssystem der Deutschen Demokratischen Republik, Paderborn/München/Wien/Zürich 1996.

Zurück zum Text

3 Matthias Judt (Hrsg.), DDR-Geschichte in Dokumenten. Beschlüsse, Berichte, interne Materialien und Alltagszeugnisse, Berlin 1997.

Zurück zum Text

4 Jürgen Nitz, Unterhändler zwischen Berlin und Bonn, Berlin 2001.

Zurück zum Text

5 Hans Modrow, Die Perestroika. Wie ich sie sehe. Persönliche Erinnerungen und Analysen eines Jahrzehnts, das die Welt veränderte, Berlin 1998.

Zurück zum Text

6 Michail Gorbatschow, Wie es war. Die deutsche Wiedervereinigung, Berlin 1999.

Zurück zum Text

7 Kurt H. Biedenkopf, 1989─1990. Ein deutsches Tagebuch, Berlin 2000.

Zurück zum Text

 

8 Mario Frank, Walter Ulbrich. Eine deutsche Biografie, Berlin 2001.

Zurück zum Text

9 Harald Wessel, Eiskalter Spitzengenosse mit Spitzbart. Walter Ulbricht. Schlüsselfigur des Kommunismus in Deutschland und Vasall Stalins, in: Frankfurter Allgemeine Zeitung 24.4.2001, S. 10.

Zurück zum Text

10 Fritz Klein, Drinnen und Draußen. Ein Historiker in der DDR, Frankfurt/M. 2000; Karl-Heinz Gerstner, Sachlich, kritisch, optimistisch. Eine sonntägliche Lebensbetrachtung, Berlin 1999.

Zurück zum Text

11 Jens Gieseke, Die hauptamtlichen Mitarbeiter der Staatssicherheit. Personalstruktur und Lebenswelt 1950─1989/90, Berlin 2000.

Zurück zum Text

  12 Hubertus Knabe, Die unterwanderte Republik. Stasi im Westen, Berlin 1999; Ders., West-Arbeit des MfS. Das Zusammenspiel von “Aufklärung” und “Abwehr”, Berlin 1999.

Zurück zum Text

13 Karl Wilhelm Fricke/Roger Engelmann, “Konzentrierte Schläge”. Staatssicherheitsaktionen und politische Prozesse in der DDR 1953─1956. Analysen und Dokumente, Berlin 1998.

Zurück zum Text

 

14 Annegret Stephan/Klaus-Dieter Müller (Hrsg.), “Die Vergangenheit läßt uns nicht los...”. Haftbedingungen politischer Gefangener in der SBZ/DDR und deren gesundheitliche Folgen, o.O. 1997. Zurück zum Text

15 Peter Moeller, “...sie waren noch Schüler”. Repressalien, Widerstand, Verfolgung an der John-Brinckman-Schule in Güstrow 1945─1955, Rostock 2000.

Zurück zum Text

16 Ruth-Kristin Rössler, Justizpolitik in der SBZ/DDR 1945─1956, Frankfurt/M. 2000; Petra Weber, Justiz und Diktatur. Justizverwaltung und politische Strafjustiz in Thüringen 1945─1961, München 2000.

Zurück zum Text

17 Dieter Pohl, Justiz in Brandenburg 1945─1955. Gleichschaltung und Anpassung, München 2001.

Zurück zum Text

 

18 Johannes Raschka, Justizpolitik im SED-Staat. Anpassung und Wandel des Strafrechts während der Amtszeit Honeckers, Köln 2000.

Zurück zum Text

19 Torsten Diedrich/Rüdiger Wenzke, Die getarnte Armee. Geschichte der Kasernierten Volkspolizei der DDR 1952 bis 1956, Berlin 2001.

Zurück zum Text

20 Peter Joachim Lapp, Ulbrichts Helfer. Wehrmachtsoffiziere im Dienste der DDR, Bonn 2000.

Zurück zum Text

21 Manfred Wilke (Hrsg.), Anatomie der Parteizentrale. Die KPD/SED auf dem Weg zur Macht, Berlin 1998.

Zurück zum Text

22 Hendrik Eberle/Denise Wesenberg (Hrsg.), Einverstanden. E. H. Parteiinterne Hausmitteilungen, Briefe, Akten und Intrigen aus der Honecker-Zeit, Berlin 1999.

Zurück zum Text

23 Karl-Heinz Hajna, Die Landtagswahlen 1946 in der SBZ, Frankfurt/M. 2000.

Zurück zum Text

24 Ehrhart Neubert, Geschichte der Opposition in der DDR 1949─1989, Berlin 1997.

Zurück zum Text

25 Klaus-Dietmar Henke/ Peter Steinbach/Johannes Tuchel (Hrsg.), Widerstand und Opposition in der DDR, Köln/Weimar/Wien 1999.

Zurück zum Text

26 Patrik von zur Mühlen, Aufbruch und Umbruch in der DDR. Bürgerbewegungen, kritische Öffentlichkeit und Niedergang der SED-Herrschaft, Bonn 2000.

Zurück zum Text

27 Karsten Timmer, Vom Aufbruch zum Umbruch. Die Bürgerbewegung in der DDR 1989, Göttingen 2000.

28 Jan Foitzik, Sowjetische Militäradministration in Deutschland (SMAD) 1945─1949. Struktur und Funktion, Berlin 1999.

Zurück zum Text

29 Michael Lemke (Hrsg.), Sowjetisierung und Eigenständigkeit in der SBZ/DDR (1945─1953), Köln 1999.

Zurück zum Text

30 Annerose Matz-Donath, Die Spur der roten Sphinx. Deutsche Frauen vor sowjetischen Militärtribunalen, Koblenz 2000.

Zurück zum Text

31 Christoph Weiß, Auschwitz in der geteilten Welt. Peter Weiss und die ”Ermittlung” im Kalten Krieg, 2 Bde., St. Ingbert 2000.

Zurück zum Text

32 Wolfgang Buschfort, Parteien im Kalten Krieg. Die Ostbüros von SPD, CDU und FDP, Berlin 2000.

Zurück zum Text

33 Ulrich Pfeil (Hrsg.), Die DDR und der Westen. Transnationale Beziehungen 1949─1989, Berlin 2001.

Zurück zum Text

34 Michael Lemke, Einheit oder Sozialismus? Die Deutschlandpolitik der SED 1949─1961, Köln/Weimar/Wien 2001.

Zurück zum Text

35 Karl-Joseph Hummel (Hrsg.), Vatikanische Ostpolitik unter Johannes XXIII. und Paul VI. 1958─1978, Paderborn 1999.

Zurück zum Text

36 Ute Haese, Katholische Kirche in der DDR. Geschichte einer politischen Abstinenz, Düsseldorf 1998.
Zurück zum Text 37 Simone Barck/Martina Langermann/Siegfried Lokatis (Hrsg.), Zwischen “Mosaik” und “Einheit”, Zeitschriften in der DDR, Berlin 1999.

Zurück zum Text

38 Angelika Holtermann, Das geteilte Leben. Journalistenbiographien und Medienstrukturen zu DDR-Zeiten und danach, Opladen 1999.

Zurück zum Text

39 Ulrich Kluge/Steffen Birkefeld/Silvia Müller, Willfährige Propagandisten. MfS und Bezirkszeitungen. “Berliner Zeitung”, “Sächsische Zeitung”, “Neuer Tag”, Stuttgart 1997.

Zurück zum Text

40 Paul Kaiser/Karl-Siegbert Rehberg (Hrsg.), Enge und Vielfalt ─ Auftragskunst und Kunstförderung in der DDR. Analysen und Meinungen, Hamburg 1999.

Zurück zum Text

41 Andreas Schätzke, Rückkehr aus dem Exil. Bildende Künstler und Architekten in der SBZ und frühen DDR, Berlin 1999.

Zurück zum Text

42 Holger Barth/Thomas Topfstedt (Hrsg.), Vom Baukünstler zum Komplexprojektanten. Architekten in der DDR. Dokumentation eines IRS-Sammlunsbestandes biographischer Daten, Erkner bei Berlin 2000.

Zurück zum Text

43 Eberhard Kuhrt/Hansjörg F. Buck/Günter Holzweißig (Hrsg.), Die Endzeit der DDR-Wirtschaft, Opladen 1999.

Zurück zum Text

44 Alf Lüdtke/Peter Becker (Hrsg.), Akten, Eingaben, Schaufenster. Die DDR und ihre Texte. Erkundungen zu Herrschaft und Alltag, Berlin 1997.

Zurück zum Text

45 So lachte man in der DDR. Witze und Karikaturen,.Berlin, 1999; So lachte man in der DDR. Geschichten, Berlin 1999; So lachte man in der DDR. Ein Vortragsbuch, Berlin 1999; Werner Sellhorn (Hrsg.), Hansgeorg Stengel. Der dicke Stengel, Berlin 1999.

Zurück zum Text

46 Ina Merkel, Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR, Köln/Weimar/Wien 1999.

Zurück zum Text

47 Simone Tippach-Schneider, Messemännchen und Minol-Pirol. Werbung in der DDR, Berlin 1999.

Zurück zum Text

48 Dierk Hoffmann/Marita Krauss/Michael Schwartz (Hrsg.), Vertriebene in Deutschland. Interdisziplinäre Ergebnisse und Forschungsperspektiven, München 2000.

Zurück zum Text

49 Philipp Ther, Deutsche und polnische Vertriebene. Gesellschaft und Vertriebene Politik in der SBZ/DDR und in Polen 1945─1956, Göttingen/Zürich 1998.

Zurück zum Text

50 Peter Hübner (Hrsg.), Eliten im Sozialismus. Beiträge zur Sozialgeschichte der DDR, Köln/Weimar/Wien 1999.

Zurück zum Text

51 Karl Heinrich Pohl, Historiker in der DDR, Göttingen/Zürich 1997.

Zurück zum Text

52 Anna-Sabine Ernst, “Die beste Prophylaxe ist der Sozialismus”. Ärzte und medizinische Hochschullehrer in der SBZ/DDR 1945─1961, Münster 1997.

Zurück zum Text

53 Peter Skyba, Vom Hoffnungsträger zum Sicherheitsrisiko. Jugend in der DDR und Jugendpolitik der SED 1949─1961, Köln 2000.

Zurück zum Text

54 Klaus Schroeder, Der Preis der Einheit. Eine Bilanz, München/Wien 2000.

Zurück zum Text

55 Rolf Reißig, Die Gespaltene Vereinigungsgesellschaft. Bilanz und Perspektiven der Transformation Ostdeutschlands und der deutschen Vereinigung, Berlin 2000.

Zurück zum Text

56 Jan van Deth/Hans Rattinger/Edeltraud Roller (Hrsg.), Die Republik auf dem Weg zur Normalität? Wahlverhalten und politische Einstellungen nach acht Jahren Einheit, Opladen 2000.

Zurück zum Text

57 Überwindung der Folgen der SED-Diktatur im Prozeß der deutschen Einheit. Materialen der Enquetekommission (13. Wahlperiode des Deutschen Bundestages), hrsg. vom Deutschen Bundestag, Baden-Baden/Frankfurt/M. 1999.

Zurück zum Text

58 Willi Fahnenschmidt, DDR-Funktionäre vor Gericht. Die Strafverfahren wegen Amtsmißbrauchs und Korruption im letzten Jahr der DDR und nach der Vereinigung, Berlin 2000.

Zurück zum Text

59 Toralf Rummler, Die Gewalttaten an der deutsch-deutschen Grenze vor Gericht, Berlin/Baden-Baden 2000.

Zurück zum Text

60 Bruno J. Sobotka (Hrsg.), Wiedergutmachungsverbot? Die Enteignungen in der ehemaligen SBZ zwischen 1945 und 1949, Linz 1998.

Zurück zum Text